Hic sunt leones et Pelophylax esculentus, aneb Terra incognita druhého týdne. Vzhledem k nižšímu počtu svědků se zde otevřel prostor pro mnohé spekulace, jimž je třeba učinit přítrž, a to zveřejněním pravdy jediné a oficiální :-)
Den devátý, pokračování již jen v deseti, neděle: Ubaye
Ubaye - Racecourse, WWIII, vyšší střední voda
Krátce po rozloučení jsme vyrazili omýt slzy žalu a stesku na Racecourse, kde oproti dni minulému mírně klesla voda, ač byla řeka stále nadprůměrně mokrá. Ač zranění Jany obecně příliš výhod nemělo, alespoň s Blankou převezly auta a tím celý sjezd výrazně zrychlily. Dle očekávání se řeka lehce zklidnila, leč ve srovnání s roky minulými byla stále živější a hravější, nehledě na profláknuté rčení "second run, double fun".
Následující přesun v pozdním odpoledni nás zavedl k Verdonu, kde jsme zakempovali v roztomilém obecním kempíku v La Palud sur Verdon. Zde jsme večer strávili velkohubými kecy a předčítáním Knowlese, neboť jaksi Verdon není triviální záležitostí. Knowles jej popisuje mimo jiné jako "very commiting", neboli jak se jednou dostanete dovnitř, není cesty zpět, což v nejhlubším kaňonu Evropy, kde jsou pod každým šutrem dva sifony, příliš klidu nepřidá. Vzhledem ke znalosti terénu za "sucha" ze dvou hydrotrekingů naposledy před pěti lety mám poměrně přesnou představu o tom, jak to dole vypadá, bohužel jsem však nebyl schopen objektivně posoudit, jak to bude vypadat z lodi.
Den desátý, pondělí: Trek Verdonem
Sentier Martel a velkohubé kecy až po úroveň Styxu, WWIV+, 13 cum
Časně z rána jsme v malé úderné skupince vyrazili do Castellane na konzultaci s místními rafťáky, kteří nám řekli v podstatě to, co už jsme věděli. 13 kubíků z přehrady je voda, kdy už je to tolik, že to už táhne, ale bohužel také málo, takže to nezarovnává válečky. Více i méně vody jsou stavy víceméně doporučené, tento stav bohužel vzbuzuje pouze pochybnosti. Ba co hůř, původní brilantní plán, který počítal na pondělí s hydrotrekingem a prohlídkou místa činu, aby se nám v něm v úterý lépe pádlovalo (a hlavně orientovalo), dostal těžkou ránu i díky počasí, které jindy suchou oblast vydatně zásobilo vodou, kterou pak přehrada před Castellane vypouštěla nejen jako obvykle v úterý a pátek, ale už od neděle, pondělí bohužel nevyjímaje. Aby tragická bilance vodního stavu nebyla u konce, nedaleký Var narozdíl od Verdonu neměl ani kapku, což jsme nechápali.
Program jsme přesto přizpůsobili touze po splutí a z Couloir Samson jsme se vydali po turistické stezce Sentier Martel až k Chalet de la Malina, pod kterou těžký úsek víceméně začíná. Pravda, lehce jsme podcenili zásoby vody a ač jsme trasu uváděnou jako šestihodinovou zvládli za trapných tři a půl, závěrečný krutý výšlap pod nestíněným sluncem nahoru k Malině byl skutečným žhavým infernem. Muži lační sjezdu jsme si ještě vyšlápli podél řeky po proudu, kam až vede stezka, takže jsme se mohli ubezpečit, že čím více jsme viděli, tím méně se nám to líbilo. Ani snad ne známá místa jako Styx či Imbut, ale bezpočet dalších, méně slavných ale o to chytlavějších by nás donutily k častému vysedání, prohlížení a nesení. Navíc bájná a báječná jeskyně Imbutu byla prý dřevem zacpaná po střechu, což místo akčního lezení po skále z lodi a následujícího alpine-staru nabízelo spíše možnost rozbít si ústa při komplikovaném obnášení.
Rozpolcení mysli mezi zdráhajícím se raciem a touhou Verdon pokořit jsme nezahnali ani při vynikající večeři v pizzerii s krásným výhledem na okolní masivy. Jídlo nám chutnalo o to více, že bylo dosti pozdě a značně nám vytrávilo jak po pekelném výšlapu tak po exkurzu do Castellane, kde jsme marně sháněli restauraci pro deset lidí, neboť bylo plno.
Naše chmurné dilema se nepodařilo rozseknout ani při pozdně večerní návštěvě u hradečáků, kteří rovněž Verdon plánovali, ale ti jej chtěli začínat i s Precanyonem a navíc řešili stejné dilema, jako my. Tak jsme se s Jirkou Mošnou alespoň dohodli, že si dáme vědět, a odjeli jsme se na ten Verdon pořádně vyspat.
Den jedenáctý, úterý: Ústup od Verdonu ke Guilu
Ráno naše dilema stále nebylo rozřešeno, což po tak dlouhém váhání mohlo skončit jediným způsobem, tedy ústupem. Bylo mi těžko, neboť jsem od Verdonu takto odjížděl již podruhé, a to dokonce tak těžko, že jsem ani necítil radost z úlevy nad tím, že se na Verdonu letos už určitě neutopím. Svou slabost jsme planě omlouvali tím, že případných pět pokušitelů si nebylo jistých, opravdu se do toho chtělo stěží třem a navíc by pak měli ostatní pakárnu na celý den. Marná sláva, planá očekávání a velkohubé kecy nás zavazují do příštích let, kdy již Verdon nesmí uniknout.
Guil classics, od Trojskoku do přehrady, WWIV(+), vyšší voda (67,5 cm)
Po Verdonské anabázi jsme si krátce spravili chuť procházkou po Moustiers St. Marie, které za žádných okolností nesmí uniknout návštěvníkům tohoto kraje. Pak jsme oplakali Francesca, který definitivně podlehl chorobě a odjel se léčit mořským vzduchem a naložením do slané vody. Auto jsme mu napěchovali nepotřebným harampádím z dodávky, abychom se vešli i s nově nabytými cestujícími, Petrem a Robotem. Takto přeskupeni jsme tedy vyrazili vstříc Guilu, na který se Ťutín těšil jak... - no - jako Ťutín, což by bylo samozřejmě v pořádku, kdyby si to nechával pro sebe.
V pozdním odpoledni jsme se tak vrátili na místo činu, kde mezitím opadla voda, takže za necelých sedmdesáti cm na vodočtu vypadala řeka o poznání přívětivěji, což se rovněž potvrdilo i z kokpitu. Pěkná tekoucí řeka s dostatkem vody potěšila i proto, že narozdíl od mnoha sjezdů, kde označení "technické pádlování" znamená spíše slalom mezi nerosty, zde se nabízela pěkná kombinace říčních artiklů jak pevného tak kapalného skupenství. Obávané WWV- místo zhruba v půli oproti někdejšímu stavu přeskládala povodeň, takže vypadalo zcela jinak, než jak jsem si jej pamatoval. Petr s Robotem jej v pohodě smahli, mně se nicméně nelíbil strom v prvním průjezdu a šutry ve druhém skoku a ostatní o tomto místě podle očekávání ani neuvažovali.
Další radovánkou je potom průjezd u tunelu, kde Blanka skončila a Mokrejš obnášel. Pěkných 50 metrů mezi válci končilo dvěma vzájemně přesazenými veležumpami, kde správná cesta vedla vpravo kolem skály. Marcel si nájezd zpestřil eskymáčkem v nestřeženém okamžiku a já jsem si následně po dlouhé době připomněl, jak dobré je nepodcenit autobusový efekt. Byl jsem velmi překvapen, kterak žumpy z vrchu vcelku klidně se jevící utvořily z pohledu jezdce hradbu vzbuzující zasloužený respekt. Průjezd se mi povedl výtečně a naštěstí už mě nikdo nenásledoval, čili úspěch.
Nedaleko pak čekal obávaný Letterbox, který jsme znali jako průskok mezi kamenným cimbuřím do šutrů. To však bývalo o mnoho centimetrů méně vody, takže teď se z obávaného Letterboxu stal pouze výživnější dropík, kde dal nejvíce zabrat nájezd, sice jednoduchý ale právě proto většinou naprosto zanedbaný.
O pozdvižení se pak naprosto zaslouženě postarala poslední peřejka, kde bych býval tušil tři válečky. Vyšší stav opět zaúřadoval a místo válců nadělil vlny s pěknými balícími kohouty. Přes dlouhé očumování mnohých se nakonec všichni vrhli do proudu a kromě eskymující Kačule se žádné drama nekonalo. Kačule si navíc bude pamatovat, že délka čůrákování u peřeje je přímo úměrná problémům, jenž v ní pak čekají.
Chateau Queyras, WWV-, vyšší voda (67,5 cm)
Ač v podvečer za soumraku, stále jsme dole u přehrady měli dost světla a přiměřeně času na splutí obávané hradní soutěsky Chateau Queyras. Neznalým připomenu, že se jedná o krátkou soutěsku hluboce zařízlou mezi kolmé skalní stěny, která je úzká 3-5 metrů (o šíři se zde nedá příliš mluvit). Obtížnost je proměnlivá a Knowles sám ji téměř celou proplaval, takže jeho hodnocení je tímto lehce pokřiveno. Kromě toho, že tuto perlu přirovnává ke spláchnutí do záchoda, upozornil dále na jeden (ze dvou) "vracáků", kde se pod lehce podemletou skálou lze dočkat těžkých chvilek, jak prý dokládají "two-near-fatalities in 2003" za vyšší vody. Toto video rafťáků ukazuje průjezd celou soutěskou (opravdu to není sestříhané, jen se střídá přední a zadní pohled), takže si můžete udělat dobrou představu o tom, jak to uvnitř vypadá.
Naše informační zdroje však byly skromnější a tudíž se nám do toho vůbec, ale vůbec nechtělo. To mělo co do činění zejména s pověstnou pověstností pověstné soutěsky pověstmi oddílovými opředené. A jak se nám tak do toho nechtělo, tak jsme si řekli, že pojedem. Petr i Robot prohlásili, že to risknou, no a někdo tam dole na ně musel dávat pozor. V nastávajícím šeru již tedy nezbyl prostor na další spekulace a pokolikáté již jsme oblékli studenou a mokrou hydru, abychom alespoň částečně odčinili Verdon.
Robot se ujal vedení, neboť na rozdíl ode mne to před pár dny viděl z ferraty, Petr jel uprostřed a já jsem zavíral. Úvod do soutěsky byl velmi, velmi rychlý a sestával se z dlouhé série vln a válců, jejichž charakter utvářel jak svižný hlavní proud, tak voda vybublávající po stranách, jež relativně nevinným hydrodynamickým tvarům dávala punc nevypočitatelnosti a záludnosti. Člověk nedobře vylehávající by zde daleko nedojel a zvrhlík eskymující hůře než brilantně by zřejmě musel nevyhnutelně katapultovat. Jádro pudla tedy tkvělo zejména v potřebě držet loď celou dobu pod kontrolou a relativně při prostředku, neboť na výjezdu z úvodní uličky číhalo esíčko se zmíněným two-near-fatalities místem. Tam bylo třeba bez delšího otálení proskočit rovně kupředu a vyjet z proudu, který se zde ostře zlomil doleva proti skále. To se nám zdařilo výborně a tak nezbývalo než učinit poslední krok a vrhnout se do obávaného válce na konci soutěsky. Ten naštěstí hrozivá očekávání nepředčil a za našeho vodního stavu jsme zde ani nezaváhali.
K našemu překvapení mísenému s radostí z oddílového prvosjezdu bylo toto všechno. Stihli jsme to tak rychle, že doprovodné vozidlo dojelo na most nad vysedačkou stejně jako my, a to jsme se ještě v soutěsce ve vracáku počítali, jestli jsme všichni. Dokonce jsme se ještě převlékali za zbytků světla, ale v hlubokém údolí na rozdíl od rozpálených luk Verdonu klesla teplota výrazně níže, takže ostatní sdíleli naše první dojmy povětšinou zalezlí v autě.
Nocovali jsme na břehu Guilu kousek pod nasedačkou na klasický úsek, kde jsme již beznadějně potmě a za silného větru vařili a poté studovali Knowlese, co že to vlastně o tom Chateau Queyras píše. Zde jsme se tedy poprvé seznámili s klasifikací toku při různých vodních stavech a rovněž s existencí two-near-fatalities místa. Adeptky a adepti na další sjezd, kteří čekali na naše hodnocení obtížnosti, se od nás však nedočkali jednoduchého konstatování toho, že by to bylo v pohodě, navíc nabití nově nabytými informacemi vcelku očekávaně rozhodli, že to pojedou jenom, když to ráno trochu klesne.
Den dvanáctý, středa: Slalomka v Bourg St. Maurice na Isere
Jako na potvoru, voda se ráno nehnula ani o píď, prostě vůbec. Tím jednak další adepti přišli o svou čárku za Chateau Queyras a my ostatní zase o fotodokumentaci, která se kvůli mizerným světelným podmínkám předchozího dne měla uskutečnit až při druhém pokusu. Navíc Mokrejš, jenž soutěsku už kdysi proplaval, přišel o možnost si zlepšit skóre, takže až na Col d'Izoard byl tak milý, že jsem jej nevysadil jen proto, že by se pak auto do toho krpálu už nerozjelo.
Na sedle Col d'Izoard jsme na chvíli zastavili a ve výšce 2360 metrů se v osvěžujícím větru na cestě k Brianconu kochali výhledem. Nedaleký obchod se suvenýry, jindy přehlížené doupě opovrhovaného kýče, jsme tentokrát vzali útokem a odnesli si odtud množství roztomilých plyšových svišťů (peluche marmotte). Robot pro svou neteř k její a naší velké radosti pořídil dokonce sviště pištícího. Následně jsme bez větší újmy projeli lehce dopravně zacpaný Briancon, zamáčkli slzu při přejezdu Guissane a nakoupili v supermarché. Osvěžující zastávku ve výšce 2645m na Col du Galibier jsme již oželeli a vyrazili rovnou do Bourg St. Maurice na obávanou a přitom tolik chválenou slalomku na Isere.
Isere - Slalomka, Bourg St. Maurice - Gothard, WWIV+ až WWIII-, voda akorát, 25 cum
Odpolední příjezd do Bourgu jsme stihli vcelku slušně, takže jsme po letmém obhlédnutí vodáckého terénu bleskově rozbili tábor a vrhnul jsem se na shuttle. Díky ochotným guidům vezoucím v rachotící parodii na autobus školáčky z vysedačky do Bourgu jsem se dostal zpět vcelku rychle, takže dalšímu programu již nebránilo zhola nic. Vrhli jsme se do bouřících vln slalomky a to včetně Blanky a Mokrejše. Za to jsem byl Ťutínem (!) napomenut (!!) pro údajné podcenění bezpečnosti (!!!) a vzetí méně zdatných jedinců na vodu WWIV+, což mi v inkriminovaném vracáku způsobilo chvilkovou indispozici způsobenou křečemi při špatně skrývaném smíchu.
Nechci však tímto nijak navádět k podceňování této jedinečné slalomové tratě, snad nejtěžší v Evropě a přilehlých světadílech. Než jsem naplno střelil úvodní žumpoválec vzpomínaný Švorcákem v zápise z Francie 2007, několikrát jsem jej předtím s úctou objel. Ani zbytek slalomky nezůstává své pověsti nic dlužen. Horizont se propadá hned několikrát, což bývá pravidelně doplněno vlnoválcem, žumpou, nebo jednou z jejich četných kombinací. Tempo je pekelné a nároky na pokušitele při pokusech o kontrolované sjetí nemalé, ba velké. Těchto několik set metrů zdatně prověří jak fyzickou a psychickou kondici, tak náturu jezdce včetně (zhusta pouze domnělé) kontroly nad lodí.
Na zbytek úseku do Gothardu nás doprovodila Jana, která tuto příležitost vydýchat se na nenáročné WWIII- využila jako psychickou rekonvalescenci po utrpěných újmách. Pohodové splutí na vlnící se hladině s pár místy vlnitými více než málo, nás v paprscích zapadajího slunce ukolébalo k večernímu programu.
Večerní večírek nebyl nijak divoký, spíše poklidně vybízel k vypití přiměřeného množství vína a dal prostor Hance a Kačuli masérsky se vyřádit na Petrovi, Janě a Robotovi. V přítmí jsme pak postupně zalezli do stanů a Petr pod vlek. Při jeho snaze zahousenit se hlouběji pod nápravu pryč z dosahu rosy jsem mu nabídl, že na něj s vlekem příště nacouvám, ale s díky odmítl.
Den třináctý, čtvrtek: Znovu Isere a přejezd do Itálie
Isere - Slalomka, Bourg St. Maurice - Centron, WWIV+ přes WWIII- až WWIII+, vody víc, 30 cum
Ráno jsme pěkně začerstva nastoupili na slalomku, zatímco Hanka s Janou převážely auto, což jim vzhledem k tomu, že vysedačka na Centronu je díra uprostřed ničeho, trvalo poněkud déle. My jsme se zatím báječně bavili sjížděním slalomky. První jízdu jsem ještě s částečným respektem jel na Jacksonovi, abych si mohl kousek za mostem zasurfovat v pěkném válečku. Ukázalo se, že ač je rodeovka častěji zmítána silou živlu, dá se s ní i v této vodě výrazně lépe manévrovat. Válce na blbnutí nicméně vyplachovaly až pod vracáky, škoda. Na druhou jízdu jsme si pak s Marcelem řekli, že už to jedeme pokolikáté a furt nikdo nekrysí, takže tedy hurá dolů a všechno na komoru. Hned úvodní žumpoválec mě poslal přes záda a i v dalším průběhu celé akce jsem se mnohokrát ocitl ve svíci a zhusta hluboce vylehával. Přes veškerou snahu mi jeden menší válec unikl, což je, myslím, pěkný závazek do příštích let. Marcel si pak se slalomkou rovněž pekně pohrál, anebo si s ním možná hrála slalomka, ale historie se neptá a zmítající se loď je prostě zmítající se loď.
Zanedlouho dorazila děvčata ze shuttle a zatímco jsem Janě lepil čelo, Petr a Robot si vyšlápli s Hankou, Kačulí a Marcelem nahoru k dalšímu sjezdu slalomky. Zde si Kačule odbyla svou premiéru a v rámci akce i derniéru, když po neúspěšném eskymáku obdržela úder tupým balvanem do hlavy, což vzhledem k rychlosti vody byla rána větší než malá. Mně se naskytl až pohled na rozplavbu, takže jsem byl okolnostmi nucen po ránu běhat v plné polní po břehu, spěchaje za pádlem, lodí a lovícím Robotem. Pádlo Robot ulovil vcelku rychle, ale zapůjčené Chico si slalomku užilo až do konce a ještě pár set metrů dále, než jej zadýchaný Robot dotlačil ke břehu.
Poučení z krizového vývoje si záhy vyslechla přeživší skupinka pod vedením Ťutína, neboť se jejich strategie pro zajištění bezpečnosti příliš neosvědčila. Zde stručně uvádím základní body:
- V rámci psychické přípravy na splutí je třeba zhodnotit rizika konkrétního toku. V případě dobře přístupné slalomky mezi ně nepatří riziko, že se osoba v úzkých ocitne sama bez pomoci. Není tedy třeba mít zkušeného vzadu na zametání, ani zajišťovat bližší dohled nad slabšími jednotlivci. Naopak je lépe soustředit se na posílení předních řad.
- Netřeba házet perly sviním, aneb některá místa jsou typická tím, že přesné předvedení stopy je slabším jedincům stejně k ničemu, čili předjezdce stejně neocení, ba přes šplouchající vlny a adrenalin mnohdy ani neuvidí. V tomto případě bylo navíc zjevné, že dojde-li k problému, veškeré dění se bude nemalou rychlostí přesouvat dále po proudu. Odpovídající doporučení rovněž předpokládá posílení předních řad, kdy zkušenější jedou vpředu a občasným pohledem přes rameno či čekaje ve vracáku se ujišťují, že jim nic důležitého neuteče, případně neuplave.
- Odhadnout pravděpodobný průběh pravděpodobného problému, čili co se asi může stát, kolik lidí vyplave najednou a kam doplavou. V případě slalomky v Bourgu by se dalo konstatovat například: Když někdo bude mít problém, tak nejspíš zaplave, loď neudrží, pádlo možná. Do vracáku asi doplave, kdyžtak s lehkou dopomocí v případě praštění. Loď a pádlo pojedou dolů velmi rychle, šance na náhodné zachycení ve vracáku je minimální. Vzhledem k charakteru toku lze doufat, že nevyplavou všichni najednou, ale ostatní stihnou zastavit dřív, než taky zaplavou.
- Používat hlavu, netříštit síly a čekat na ostatní, aneb po bitvě je každý generál, nicméně něco na tom bude. Plave-li člověk na podobné trati, lze očekávat až tři separované kusy. Člověk se sice zachrání samolovem, loď a pádlo však stěží, čili jeden lovící na jednoho plavajícího je žalostně málo.
- Musíme si pomáhat, kdo má "svoji" skupinku pod kontrolou ve vracáku, neváhá vyrazit na pomoc, a to podle svých možností, ať už po vodě nebo pěšky. Co tam asi chudák Robot, i když makal jak robot, mohl sám dělat...
V zápětí se do slalomky, naštěstí až pod těžším začátkem, vrhli sami Blanka s Mokrejšem, ale i tak už zůstala jedinou újmou promáčknutá loď, která se prý nakonec dokonce zcela srovnala. Zbytek plavby pak už nezakládal na nějaké strašlivé zážitky, ba naopak. Kromě nám již známého úseku do Gothardu byl i zbytek pěkný a ještě o trochu výživnější. Peřeje byly pěkné, dlouhé, avšak nikoli extrémně náročné. Zejména bylo potřeba objet žumpu a vychutnat si nějaké ty vlnky a válečky, jich však na některých místech bylo opravdu plno. Přidal se k nám ještě osamocený Němec, který neměl na vodu odpovídající doprovod. Vzhledem k vlastnostem toku však neměl příležitost se nějak zvlášť projevit. Před Centronem řeka nabídla pár pohodovějších peřejek a zejména malebnou soutěsku se zcela klidnou vodou, kde však úzký průjezd mezi skalami a veliký vracák na druhé straně dokonale zmatou nejedno oko při tápání, kam že ta řeka vlastně teče. O kus dál pak planě na poslední vlnce tuctové peřeje plavnula Jana, jež si tím na poslední chvíli připsala další čárku do krysníku.
Na vysedačce pak Robotovi těsně před nosem zavřeli jindy vychvalované bistro, tak jsme se dále nerozmýšleli a vyrazili balit a pak se rozloučit s Francií. Odjezd z Francie po posledním nákupu zejména poté, co jsme se již na Italské straně hor ponořili do stínu zapadajícího slunce, byl naším definitivním rozloučením se zemí zaslíbenou a nevratně nás nasměroval k domovu. Večer nám však rozjasnila pohostinnost Italských guidů společnosti RAFTING AVENTURE, takže jsme večer a noc strávili na anglickém trávníčku raftové základny, s točeným pivem, teplou sprchou a vším luxusem, který by si člověk na vodácké dovolené ani skoro představit neuměl. Navíc jsme ve společnosti moře přeživšího Francesca nalezli i bájného sexy-guida, jenž je nám dle popisu Švorcáka dobře znám jako idol oddílových žen a dívek. Mattia se nám ostatně věnoval nejen večer, ale k naší radosti i druhý den na řece Dora Baltea.
Den čtrnáctý, pátek: Dora Baltea
Dora Baltea Gorge, Leverogne - Villeneuve, WWIII, nižší voda
Ráno jako malované, pro pádlování jako stvořené nás zastihlo dobře rozpoložené, tak jsme se do dodávky nasoukali s Francescem i s Mattiou a v jedenácti lidmi napěchovaném autě vyrazili na řeku. Cestou jsme se podívali na jednu z výraznějších peřejek, která však za našeho stavu nijak extra výživná nebyla. Stačilo, aby pár dní nad Mt. Blankem nesvítilo slunce, sníh přestal tát a voda najednou nebyla. Můžete třikrát hádat, co si o tom myslel Robot, který tuto řeku navíc zažil za exstatického, velmi vysokého vodního stavu, jak ostatně rádi dosvědčili Hanka s Francescem, kteří tu před dvěma lety byli rovněž. My, nezatížení minulostí, jsme si však řeku v pohodě užili a vychutnali, hlavně i proto, že pod vedením místních guidů jsme nemuseli o samotném splutí příliš přemýšlet, tím spíš, že se jednalo o běžně komerčně ježděný úsek. Bohužel i zde se za velké vody může stát tragédie, a tak naši guidi cestou vylovili házečku, do které se o pár dní dříve zamotala kajakářka, což se všech vodáků v širokém okolí velmi dotklo.
Na zbytku úseku při dojezdu do Villeneuve nám guidi vyprávěli, kde všude by byla krásná vlna přes celou řeku, kdyby tu ovšem bylo vody jako obvykle. Ale na druhou stranu, kéž by každá řeka bez vody vypadala takhle. Jana ještě oslavila svého prvního pokrysového eskymáka a pak už nezbylo, než se vydat na odpolední pádlovačku. Při přejezdu pro dodávku se mě sice Italové zabraní do družného hovoru pokusili zabít v autě, ale nakonec před protijedoucím vozem uhnuli, čili pohoda. Na vrchním úseku nás Mattia varoval před stupněm, který přes celou řeku vytváří nepěkný vývar, takže jsme jej nakonec extra jistili. Pravda, některým se zdálo divné, že podle domluvy měli jet vpravo, zatímco záchrana stojí na břehu levém, ale opravdu to tak bylo správně a ani nebylo třeba někoho třpytkovat.
Dora Baltea - vrchní, nikoli nejvrchnější, Pre St. Didier - přehrada, WWIV+ až WWIII-, vody dost
Na horním toku se lehce projevilo to, že už přece jen na vrškách nějaká voda odtála, stále však nestihla odtéct až na spodek a i tak ji zřejmě nebylo dost. V Pre St. Didier jsme však koukali do řeky, která měla vody až až. V relativně úzkém korytě plném balvanů se tvořilo množství válců a žump, mezi kterými bylo v kalné vodě obtížné se orientovat. Zhruba nám to dávalo představu o nejvrchnějším úseku WWV, kde řeka padá přes kameny v mnohem větším spádu, což by byl skutečně hukot pro otrlé. Blanka moudře ustoupila od nasedání v Pre St. Didier a přidala se, až když jsme byli z nejhoršího venku. Že zřejmě udělala dobře, to se ukázalo vzápětí, neboť při splutí této řeky bylo třeba často spoléhat na jemnou techniku a hrubou sílu, šestý smysl nevyjímaje. Kontinuální příděl válců a žump šel přečíst jen stěží. V jednom případě jsem se vyhýbal na poslední chvíli, ale zanedlouho se ukázalo, že můj věštecký talent není všemocný a do jedné pěkné žumpy jsem spadl. Naštěstí se zúročila léta dřiny a odříkání včetně mnohých traversů Véčkem, takže jsem se ven dostal vcelku svižně, a díky mému sveřepému pádlování byla žumpa odhalena i za mnou jedoucímu Marcelovi.
Nabízené příležitosti k rozplavbě ve studené vodě nakonec nikdo nevyužil, ačkoli na nedostatek příležitostí si nikdo jistě stěžovat nemůže. Když pak přistoupila i Blanka, řeka už se poněkud zklidnila a záhy se rozlila do šíře po štěrkových oblázcích. Tak jsme se přes zmíněný vývar v Morgexu dostali až k přehradě, kde na jezu před ní čekala Jana s dodávkou.
Večer jsme sáhli do zásob francouzských vín, ale podepsala se na nás zřejmě i únava ze dvou týdnů pádlování a nadcházející konec dovolené. A tak místo zásadního večírkování došlo na vyprávění bar-stories a bilancování zájezdu.
Den patnáctý, sobota: odjezd
Ráno nadešlo další loučení, nejen s Mattiou a dalšími guidy, ale i s Francescem, který již s vidinou domova nechtěl lámat přes koleno zběsilé pokusy o smahnutí jedné další řeky navíc. Dodávka se po delším dohadování rozhodla nepokoušet štěstí na neznámých tocích a vsadila na osvědčenou klasiku, Loisach. Tam jsme unaveni celodenní jízdou přes Itálii a Švýcarsko dorazili pozdě večer a vodáckou chajdu u řeky osquatovali až se setměním. Spát jsme šli co nejdřív, neboť nedělní návrat domů měl být dlouhý až až.
Den šestnáctý, poslední, neděle: Loisach
Loisach classics, WWIII-, velmi málo vody
Myslel jsem si, že Loisach celkem znám, ale marná sláva, takhle málo vody jsem tam ještě neviděl. Kromě toho mě při ranním shuttle ráno v sedm nechtěl nikdo vzít, takže jsem od vysedačky nahoru střídavě běžel a šel pěšky. Ještě že to není tak daleko, nicméně příště by měla v tuto noční dobu stopovat radši děvčata. Netřeba dodávat, že po tomto zážitku jsem při pohledu na líně se vlekoucí Loisach propadal mírné skepsi.
Jaké však bylo naše překvapení, když jsme po úvodní štěrkové pláži vjeli do lesa a dostali se tak z tenat mělčiny mezi kameny. Jindy bystrý proud sice značně zeslábl, ale zato se mezi četnými kameny v průzračné vodě objevila rozhraní ostrá jako břitva, která přímo vybízela k pilování techniky a ke zdokonalování nájezdů do vracáků a do proudu. V paprscích ranního slunce jsme tak v řece zápasili nikoli s tokem, ale se svou vlastní touhou po dokonalosti a ladnosti pohybů. Ač byl v řece sem-tam spadnutý strom, nebylo však potřeba lézt z lodi, jen se nesmělo podcenit prohlížení, které však šlo provést "dlouhým krkem". Jediným škraloupem na jinak bezchybném relaxačním svezení byla pak závěrečná drbačka, což však byl i poslední vodácký zážitek, jenž se vryl do paměti a plastu.
Poslední stovky kilometrů popisovat nebudu, nakonec jsme stihli vše pěkně, vyložili lodě do obýváku sídlištního bytu v šestém patře, odložili vlek, vyčistili auto a bez dalších komplikací v Jablonci též dodávku vrátili. Vzhledem k tomu, že před napsáním tohoto článku proběhla i afterparty včetně videa, nebudu zde již více bilancovat a zbývá již jen jediná povinnost:
| 1. | 2. | 3. | 4. | 5. | 6. |
|---|---|---|---|---|---|
| Beáta | Petra | Zuzka | Brejšín, Mokrejš, Míša, Jana | Honzyk | Jindřich, Kačule |
 | | | | | |
| | | | | |
| | | |||
| | | |||
| | | |||
| | | |||
| |||||
|
St, 2009-09-09 15:36
pavle, dekujeme :)
» Přihlašte se nebo zaregistrujte , abyste mohl psát komentáře