Vládci peřejí - Kanoistický oddíl VŠTJ Ekonom Praha

Ach sladká Francie, jediná, jedinečná, neopakovatelná a právě proto ta, kam se vždy rádi vrátíme. Přivinout se k lahvím vín a do dna vychutnat krásu místního podnebí i řek...

***Galerie***

Den nultý a den první, sobota: příjezd a Inn

Inn - Imsterschlucht, Imst - Haiming, WWIII, vody tak akorát

Cesta za slastmi Francie byla dlouhá a trnitá, vzhledem k okolnostem však proběhla ještě celkem pohodově. Již samotné přípravy vyžádaly před cestou samotnou mnoho času, úsilí a zubní skloviny, neboť bylo potřeba zařídit půjčení vozu a zejména opravit a přestavět bývalý školní vlek. Samotná cesta proběhla v atmosféře napjatého očekávání, když rozmary počasí naplnily dálnice a jižní Německo vodou více než vrchovatě, což se těsně před naším odjezdem projevilo několika haváriemi na dálnici a povodňovou pohotovostí podél poslední třetiny nočního přejezdu k Loisachu. Tam jsme dorazili ráno a krátce dospali squatujíc pod stříškou vodácké klubovny u Ga-Pa, abychom se kličkujíc mezi kapkami deště nakonec sešli u Imsterschluchtu a nasedli na Inn.

Ranní sraz v devět u nádraží vyhovoval všem, takže jsme se tam v deset skutečně sešli. Pohled na Inn byl vskutku balzámem na duši, neboť po celé noci strávené na cestách nabídl pohoupání a osvěžení bez boje o život. I když tedy - o život sice nikdo nebojoval, ale kyslíkový dluh zhruba v půlce vyhnal z lodi Petru, čímž se zapsala do historických análů jako první krysící našeho zájezdu. Navíc si pro své vystoupení vybrala poměrně veselé místo, po sjetí nejoblíbenějšího úseku s velikými vlnami už se stačilo čas od času vyhnout tu a tam číhající žumpičce, což jsem si zpestřoval pokusy o wavewheely a loopy. Zde však, pár set metrů nad ústím Ötztaler Ache, Petra vylévala nad zatáčkou, ve které byly, inu, vlny jako paneláky a válce jak autobusy, tedy ideální místo k zasazení rány vlastnímu morálu. Nakonec to však byla Beáta, která záhy zatáhla za katapult. K její cti budiž jí přiznáno alespoň to, že si na eskymáka vzpomněla, což však bylo asi tak všechno. Pravda, rupla se při nájezdu/objezdu (modří již vědí) jednoho z největších vlnoválců v údolí Innu a přilehlém okolí. Při následném Beátolovu prokázal Robot své nadšení pro pádlování ve vodě, kde mohl pořádně smočit pádlo, což se projevilo tak, že za svou květinovou lodí tahal Beátu od břehu ke břehu tak dlouho, než se konečně setkala se svým Funíkem. (Považte, Inn má na rozdíl od českých řek šířku mnoha desítek metrů!)

Robot si tedy Inn velice pochvaloval, což bylo v zásadě naposledy, co se pochvalně vyjádřil o vodním stavu. Mezitím krysnul Mokrejš, který (zdánlivě nepochopitelně na téměř klidné hladině) katapult použil též a Petra si rovněž připsala další bod. Tak jsme pak dosplývali až k vysedačce, kde si odbyla premiéru i Žába. Ta, plná lihoviny renomované české značky, zastoupila trest za krysí prohřešky pitím z neoprenové botičky, což by byl již opravdu hardcore, ač se jej Ťutín halasně domáhal. Takto se krysícím dostalo veřejného ocenění jejich sportovního výkonu, a to za přijatelných společenskohygienických podmínek.

Odpoledne jsme pak strávili mrzkým slintáním u Sanny nad kataraktem v Pians, kde nakonec zvítězila lenost a lemrouchovitost, načež jsme se odebrali do kempu ve Scuolu. Večerní večírek vcelku očekávaně zmohl mnohé, cesta byla dlouhá. Do stanu nás pak vyprovázel Pablo tesklivými zpěvy písní Michaela Jacksona, tragicky zesnulého noci předcházející.

Den druhý, neděle, vrchní úseky Innu

Inn - S-chanf Gorge, S-chanf (pod přehradou) - Cinuos Chel, WWIII-, nižší střední voda (20 cum?)

Ze Scuolu byla cesta dlouhá, balicí proces výrazně suboptimální a start tedy veskrze pozdní, což se týkalo i vodního startu v načatém odpoledni. Jednočlenná cyklistická sekce se vydala okusit asfaltu okolních stezek, zatímco na nasedačce zbytek poslouchal přednášku o bezpečnosti práce na divoké vodě, neboť se po sobotním chaosu na Imsterschluchtu ukázalo, že jest toho třeba, neboť samostudium selhalo. Ač stav očekávaný, běda vám!

Samotné splutí pak nezakládalo na zásadní adrenalinové zážitky až na Beátu, která se zapomněla vyhnout úvodní skále v zatáčce, což vzhledem k tomu, že skála byla téměř všude, dospělo od oťukání o vodní kámen přes ztrátu morálu, upuštění pádla až ke konečné separaci. Další splutí již pak proběhlo bez zásadních hrůz, až jsme dospěli k jízku na začátku Cinuos Chel. Zde velká část osazenstva plavbu ukončila a vydala se směrem k autům, která však vinou lehké navigační nepřesnosti parkovala o jednu rozlehlou louku dále.

Inn - Brail Gorge, Cinous Chel - vysedačka u mostu nad Zernezem, WWIV+, nižší střední voda

Obávaný Brail Gorge, o kterém jsme slýchávali jen samé pěkné věci, jsme původně v plánu ani neměli, ale okolnosti nám nabídly partu šesti Švýcarů, z nichž jeden to znal, druhý to uměl a na to spolu vzali čtyři kajakářky. Výsledný efekt byl pro nás celkem příznivý, neboť jejich šestičlenná skupinka jela před námi a ukazovala nám stopu, zatímco my jsme měli jen za úkol neskočit jim na záda.

Samotné splutí pak vypadalo tak, že Švýcaři svým dámám vysvětlili, jak to mají jet, načež to všechny (byť občas některé s očima navrch hlavy) sbouchaly. K nám dozadu se sice konkrétní informace nedostaly, ale přece když to sjely i ženský (odpusťte, prosím, drobný exces v genderové korektnosti), tak nám pak už jen stačilo vidět, do jaké díry se má spadnout.

Celkem vzato to bylo krásné a působivé, vodácky velice hodnotné a charakterem velmi korsické. V hluboké skalnaté soutěsce mezi bloky spadaného vodního kamene jsme se proplétali někdy s ladností a lehkostí, jindy s odřenýma loďma, prostě jak to kdy vyšlo. Celkem vzato cestou nebylo vyloženě drtivě náročné místo, obtížnost je spíš dána celkovou nedostupností terénu v případě potřeby pozemní podpory a zejména kontinuitou úvodního kataraktu, jež čítá mnoho set metrů a nabízí nesčetně příležitostí udělat chybu, jež by byla potrestána víc než jen eskymákem, na který se však pohříchu též dostalo. Za našeho stavu to bylo spíše technické, nikam to extra netáhlo a s Petrem a Francescem jsme si to řádně užili. Pouze Robot se kabonil pro množství vodního kamene, ale hlavu si nesmočil a pádlo mu neoschlo, tudíž mohl vcelku uvěřitelně lhát, že to bylo docela dobrý. Stejně kecal.

Inn - Giarsun Gorge, WWIV, vysoká voda (65 cum :-)

V postupujícím odpoledni jsme se všichni sešli na nasedačce na notoricky známý Giarsun Gorge a těšili se na oblíbený úsek. Pravda, z předchozího dlouhého rozboru situace se švýcarským borcem jsem měl poměrně slušnou představu o tom, co nás tam čeká za vyššího stavu, který za slibovaných 55 kubíčků měl druhdy trojku s plusovými místy změnit na pěknou čtyřku. Dodatečně jsme podle vodočtu zjistili, že těch kubíků bylo ještě o deset víc, což už však zřejmě v celkovém obrazu nehrálo roli, naopak mohlo spíše pomoci. Kromě toho bylo třeba utěšit Beátu, která těžce nesla dvě krysy za dva dny, ztrátu morálu a v neposlední řadě absenci Marcela. Naštěstí se se svým bolem svěřila těm pravým a s ujištěním, že i takové legendy jako přeceda a Jindřich občas krysí, se jí opět objevil úsměv na tváři.

Dal jsem si tedy pivo na kuráž a oblékl gumu, abych se mohl neohroženě postavit do čela ohrožené skupinky, která jen přibližně tušila, co ji čeká. Co nás však čekalo, to asi nikdo nečekal.

Giarsun Gorge za této vody neváhám označit za perlu, neboť vstupem do soutěsky začaly vskutku zážitky vrcholné a vskutku málokdy se nabízející. Pravda, mnozí účastníci bledli před silou vody a místo výrazu vodáckého vytržení bylo v jejich tváři možno spatřit obavy, ba bázeň. Řeka však ze sebe dávala to nejlepší. Jednotlivé peřeje měly spořádaně před a za sebou dostatečně velké vracáky, kam se nás dvakrát osm vždy pohodlně vešlo. Větší peřeje byly jistě výzvou a chyby po zásluze trestány, avšak vždy s férovou šancí na zvednutí. Zde se pak projevily jak ryzí charaktery, tak umění eskymácké jednotlivých borců a borkyň. A hned Pruský odstřelovač důkladně prověřil a velmi trefně nás uvedl do problematiky další obtížnosti.

Prostřední šutr jindy trčící vstříc odvážlivcům byl půl metru pod vodou, dávaje tak základ kvalitnímu vlnoválci bezprostředně následujícímu. Francesco pak s házečkou na břehu jako sup čekal na to, až mu válec předhodí nějakou oběť, a záhy se dočkal Honzyka, jenž přes usilovnou snahu v bazéně pod válcem nevyeskymoval. Nedbaje mého nabádání k hrdinským skutkům sjelo Odstřelovače mnoho lidí vlevo, neb se tam z vracáku přes kameny otevřela vcelku luxusní dámská cesta. To však nebylo nic pro Jindřicha, který se vlnoválci postavil čelem, což zmíněný hydrodynamický útvar odměnil rotacemi nejprve podle osy svislé a pak i podle os ostatních, a to dokonce několikrát, což následně ukončilo až Jindřichovo vyhnití, takže se Francesco dočkal a vrhnul.

V zápětí všechny objížděče strčila do kapsy Blanka, a to nejen svým brilantním sjetím, ale zejména proaktivním přístupem, kdy se sama od sebe hrnula vstříc neznámu, ze kterého se nahoru dostávaly jen kusé zprávy o pokusech neúspěšných pokušitelů. Ještě dodám, že kromě mě, Microse a Brejšína Odstřelovače nikdo neprohlížel, neboť klasické přistání vpravo akutně hrozilo nájezdem do zmíněného vlnoválce z nepreferovaného směru. Všichni odvážlivci se tedy skutečně vydali vstříc tajemnu a neznámu s jen mlhavou (byť snad o to živější) představou o chvílích příštích.

Po sjetí Odstřelovače tedy nebylo cesty zpět. Ne snad, že by nebylo možno ustoupit, ale naopak proto, že se definitivně ukázalo, že se ustupovat nemusí. Ba co víc, byla by to věčná škoda. Následovaly další četné peřeje alá drop-pool a pak delší úsek, o co lehčí, o to kontinuálnější. Zde si podruhé vybral slabší chvilku Honzyk, který po prvním úspěšném eskymování podcenil důležitost bleskové adaptace na bezprostředně následující hrůzy, které napodruhé dílo zkázy zvládly dokonat. Následující výšlap, při kterém se Honzyk za svou lodí musel mnoho stovek metrů prodírat strmým svahem zhusta zarostlým pichlavou flórou, nelze nazvat jinak než motivačním. Ani následné lovení jeho lodi, které mimochodem nebylo nijak krátké ani triviální, nestálo jistě více sil než zmíněná Honzykova cesta. Naštěstí si Honzyk zjevně řekl, že krysení mu nestojí za tu námahu, a po zbytek zájezdu už nevyhnil.

Toto plavecké intermezzo však mělo mírně devastující účinek na zbytek mé skupinky, která osamocena se nakonec musela zhluboka nadechnout a s psychickou podporou Francesca se vydala dolů za mnou a Microsem. My dva jsme se mezitím pohodlně vylodili nad další pěknou peřejkou, vylili Honzykovu loď a čekali, co připlave dále. Micros se šel podívat o sto metrů nahoru k pěkné žumpičce, která se doširoka otevírala za kamenem u pěkného skůčku do válce. Pohled, který se mu záhy naskytl, stál jistě za to, jak naznačil již Pablo, jehož loď jsem letmo zahlédl, kterak se pomalu otáčí kolem svislé osy, neboť rotace kolem osy podélné byla již evidentně provedena při nájezdu do žumpy. Jen, co Pablo vyzvedal a odjel, objevila se na velikém kameni nad žumpou Ještěrka, která tímto začala svůj monstrózní krysózní hattrick. Vida Microse, který stál na břehu v póze s názvem "Jééé, to jsem zvědavej, co tam s ní budete dělat", jsem se věnoval přišedšímu Francescovi, který spolu s Pablem mířil jistit pod peřej. Zde došlo k lehkému nedorozumnění, neboť má slova: "Tady je to v pohodě" byla vstřebána zhruba takto: "Nic tam neni, můžem to jet, kudy chcem", což vzhledem k přítomnosti sice čitelné, ale o to výživnější žumpice nebyl úplně optimální výklad.

Oba však s vynaložením přiměřeného úsilí z žumpy vyjeli a tak jsem se opět zahleděl vzhůru proti proudu, kde Micros přešel do pózy jiné, a sice "To se mi snad zdá, tak už jí tu házečku hoďte, nebo si pro vás dojdu osobně." Dále jsem dění nahoře příliš nesledoval. Jednak tam bylo lidí dost a druhak Micros ne a ne zaujmout dynamickou pózu "Doprdele doprdele, ona asi umře, asi určitě umře". Ostatně i v mojí oblíbené peřeji bylo živo, neboť Brejšín nesprávně zhodnotil stranu pro náklon v úzkém průskoku a ve vracáku, kde mu voda posléze dosahovala půlky stehen, nezískal dostatečný nadhled a podvolil se osudu. Peřej jsme tedy odjistili a postupně sjeli. Jak jsem se dále dověděl z vyprávění, Ještěrka se mezitím na několikátý pokus dostala z kamene do vracáku, a rovněž po několika pokusech a dvou krysách z vracáku i odjela.

Další dění již zásadní dějové zvraty nepřineslo, snad jen poslední jazyk kousek před mostem vedoucí kolem žumpy, který jsem si, ač o metr níže, pamatoval z předchozích splutí. Zmiňuji se zejména proto, že zde Ještěrka ke svému hattricku přidala i čtvrtý bod a do cíle dojela na tři kousky, čímž dosáhla brilantního a již nezopakovaného výkonu. Následující úlevou všech zúčastněných jsem byl poněkud dotčen, neb z ní byla cítit zejména radost z toho, že "nás přeceda neutopil", což bylo neadekvátní jak obtížnosti toku, tak zejména vodáckému výkonu všech zúčastněných. Následoval noční přejezd přes San Bernardino blíže k Itálii na Moesu.

Den třetí, pondělí: Moesa

Moesa, Norantola - Bellinzona, WWIII+ až WWII-, Nižší střední voda (160 cm v Grono)

Noc jsme strávili jako hradní páni na roztomilé zřícenině Norantola, což bylo velmi příjemným překvapením jak v noci při příjezdu tak za ranního vstávání. O co delší ráno jsme po vyčerpávajícím nočním přejezdu strávili pakováním se a prohlížením úvodních peřejí, o to stručnější bude popis této řeky. Při čekání na shuttle, který dále pomohla urychlit svou obětí Petra, prohnala Ještěrka Jindřicha až do nejvyšších pater statného stromu za povzbuzování mnoha přihlížejících. Úvodní peřeje jsme nakonec nejeli, neboť kvůli jednomu technickému průjezdu bychom se s loděmi vláčeli o kus výš a cestou po řece je zase bezdůvodně odrbali o říční kámen. Takto si alespoň Petr s Robotem dali poslední váleček obtížnějšího úseku, který jsem si dal i já na rodeovce. Předvedený backloop-to-washout sice nebyl plánovaným prvkem, ale takříkajíc prošlo to. Následujících několik set metrů technické WWWIII+ bylo za poledního slunce prosvítajícího mezi stromy velice příjemným zážitkem.

Ani dále se řeka nedala zahanbit a nabídla zprvu pěknou trojku postupně se zklidňující až do podoby tekoucího voleje, kde bylo třeba adrenalin vyrobit svépomocí, takže byla všem přítomným odebrána pádla. Ubránila se pouze Hanka se svým horolezeckým stiskem, kde by pokus o konfiskaci pádla zřejmě skončil neúspěšně rozdrcením žerdi. Cestou se urodily tři krysy, o které se zasloužila především Beáta a dále Petra. Komickou vložku měl rovněž Mokrejš, který svou dlouhou zvedací sérii na téměř klidné vodě pojal zřejmě jako praktickou ukázku ze semináře na téma "jak zejména nezvedat".

Následující přejezd z Bellinzony nás již nasměroval do země zaslíbené, do sladké Francie. Pravda, někteří se vydali přes Turín, což je cesta sice delší, zato horší. Tak se stalo, že ač některá auta vyrážela dříve a jejich cestovní rychlost byla o 50% vyšší, dodávku předjela až po mnoha hodinách jízdy, když už jsme mysleli, že dávno musí být v Le Casset. Tam jsme dorazili až v noci a téměř bez hlesu zakempovali, ač se ráno ukázalo, že měla být jednak zavřená závora a druhak jsme obsadili zarezervovaná místa. To naštěstí vyústilo v ranní přesun do odlehlé a akusticky izolované části kempu k velké radosti naší i ostatních ubytovaných.

Den čtvrtý, kritický, úterý: Guissane a Clareé

Guissane, Le Casset - Briancon, WWIII - WWIV, nižší voda

Ráno jsem byl opět konfrontován s krutou realitou všedního dovolenkového pakování. Zaprvé, že někteří jste lemry alibistické, které vidouce ostatní nezabalené sebe sama rovněž nebalí dostatečně rychle, a zadruhé že se najdou ještě tací, kteří si ráno stěžují u mě, že ti ostatní zdržují. Inu, jak to říci slušně. Jsme dospělí lidé a tudíž pochopte, že člověk zmítaný organizací nemá po ránu náladu honit ostatní (dospělé a samostatné osoby), ani chuť poslouchat stížnosti na lemrovitost a pozdní odjezdy. Desserte, desserte!!! Příště bude vojna, prevíti.

Na Guissane jsme se nicméně vypravili snad ještě před polednem, což byl v zásadě traťový rekord, částečně zdůvodnitelný tím, že se nemusel balit kemp a shuttle byl vcelku krátký. Guissane za krásného počasí je navíc osvědčenou stálicí hitparády francouzských řek, prostě řeka jedna báseň. Pravda, vršek drncal o trochu víc, než jsme my i lodě ocenili, i tak se nám to velmi líbilo. Těžko pochopit, kde Míša na tomto úseku ulovila krysku, ale stalo se. Spodní úsek je těžší a techničtější, leč o to krásnější, vlastně se lesní soutěsce málokterá řeka jen tak vyrovná. Krásné průskoky, kličkování a průjezdy zhusta nasázené po sobě nedají příliš vydechnout a oblíbené esíčko pak nabídne jedinečnou příležitost vyzkoušet si, jak si člověk najede to, co si prohlédne. Základním předpokladem je však vidět na cestu, o čemž jistě rád povypráví Micros, který toho času s posunutou kontaktní čočkou v jedné z peřejí prakticky oslepl. Zda vracák hledal po sluchu, hmatem či čichem, o tom se anály nezmiňují, nicméně jej našel a po krátkém servisním zásahu do oka se mu zrak opět vrátil.

Clareé, Névache (Le Cros) - Plampinet - La Draye, WWIV - WWII, nižší střední voda

Tato Mokrejšova kratochvíle se, přes nepopiratelné kvality samotného toku, postupem času měla zvrhnout v noční můru mnohých zúčastněných, neb hned na úvod došlo ke kombinaci mnoha různých faktorů, které závěrem vytvořily koktejl spíše pro otrlé. Inu, zážitky musí být hlavně silné.

Po splutí Guissane a odpoledním nákupu vín v Brianconu se výprava rozpadla na několik samostatných jednotek. Mně sice přišlo podezřelé, že mi v autě chybí téměř celá posádka, ale nikdo si nestěžoval a tak jsme s Janou a Jindřichem vyrazili do historického centra Brianconu za kulturou. Další skupinky měly v plánu ferraty, splutí Clareé a Jindřich se chystal nasadit všemu korunu grilováním pstroužků, jež předtím ulovil v karfáči. Zatímco jsme se však procházeli malebnými zákoutími Vaubanovy pevnosti, o kus dále se roztáčela kola osudu.

Přesněji řečeno, roztáčela se kola pablítova Fusiona, což je sice nejrychlejší fúze na světě, ale zkrátka fyzikální zákony lze porušovat jen obtížně, ač se o to Pablo zhusta pokouší. Předně se jednalo o zákon o neprostupnosti hmoty, který Pablítovi i při nejlepší vůli neumožnil narvat svůj vůz všemi sedmi lidmi, kteří se na Clareé chystali, což údajně nelibě nesl Mokrejš, dlouze čekající na rozpáleném parkovišti na odvoz. Dalším (Pablovým velmi neoblíbeným) fyzikálním zákonem je nemožnost překonat rychlost světla, která úspěšně odolala jak Pablítově Fabce, tak přes veškerou snahu pilota i Fusionovi. Cesta na Clareé nebyla sice kdovíjak dlouhá, leč skládala se z mnoha malých kousků. Čili přes město je to kousek, do Le Casset děvčatům pro lodě je to coby kamenem dohodil, zpátky do města to též není daleko, pak zase přes město na druhou stranu, dál do Névache, pak zas do města, přes město pro Mokrejše, zpátky přes město...

No nebudu vás napínat, nakonec dopravu na cca 25 km vzdálenou Clareé zvládli za pouhé dvě až tři hodinky. Mezitím mi však zvědavost nedala, takže jsem se s téměř prázdnou dodávkou vydal podívat se, co se to tam děje. Dodávka byla následně z pochopitelných důvodů konfiskována ve prospěch akce, neboť i zpáteční cesta by kromě stopování nočním údolím dotčené řeky vyžadovala trojnásobné zdolání tří z výše uvedených "krátkých" úseků. Mezitím však odbila hodina "R", kdy na Clareé vylézají rybáři, kteří ve svém tichém rozjímání nesnesou přítomnost čvachtalů. Jak se však ukázalo, zřejmě stihla odbít i hodina "ÚR" (ústup rybářů), neboť když jsme po sedmé vyráželi z Névache, neviděli jsme v řece ani splávek, ani třpytku a ani mušku jednu zlatou.

Samotné splutí pak zpestřil jednak Pablo, jenž si ze samé radosti, že už je na nasedačce, zapomněl pádlo, a druhak Mokrejš, který sice Pablovi pádlo dodal, leč o kus dál pod skálou, na kterou předtím výslovně upozorňoval, ulovil krysku. Vrchní úsek Clareé mohu nicméně doporučit milovníkům kratších technických a za našeho nižšího stavu spíše technologických sjezdů, jež vyžadují kvalitní materiál lodí. Přesto je Clareé pěknou a svižnou řekou, která umí potěšit i překvapit, a to nejen stromkem.

S posledními paprsky slunce jsme přibrali Petru, Beátu a Blanku a vyrazili dále. Pravda, úzká a rychle tekoucí řeka bez nějakých těžkostí, ale též bez vracáků, se nezdála jako ideální exemplář WWII+ pro začátečníky, leč podle ujištění Mokrejše se měla záhy rozlít do šíře a veškeré nároky na ní kladené splnit. Dříve než toto se však po několika stech metrů objevilo nepřehledné místo, skrz které nebyl vidět průjezd. Naplavené klacky a zapíchnutý strom navíc nepěkně hrozily zejména méně zdatným, takže došlo na hbité zastavení ve vracáku. Hbité zastavení mělo však být předmětem tréninku, nikoli nutnou podmínkou zdolání toku, což záhy zjistila Beáta. Předposlední vracák před klackem ji zvrhnul a do posledního vracáku jsem ji už víceméně dotáhl za hlavu a přilehlé části těla. Ostatní zatím hbitě lovili mou opuštěnou loď, ač bych v té chvíli spíše ocenil sundání Beáty, s níž jsem se po krk ve vodě nedobrovolně objímal, a to dříve, než by si to se mnou vyřídil Marcel. Nakonec jsme vylovili víceméně všechno včetně Beáty, až na chybějící pádlo, shodou okolností mé, hodobóžové, kevlarové a Petrem nedávno opravené. A tak se pádlo s osudem nalezence, Hankou vylovené ze Sanny, opět vrátilo vodě a snad zase čeká na dalšího šťastlivce, jemuž bude dál a dobře sloužit.

Večer se však neúprosně blížil a tak přes důkladné ohledání místa činu byl tedy vyhlášen odjezd. To se poněkud zkomplikovalo tím, že jediné náhradní pádlo již třímal Pablo, ke kterému jsem nejprve sto metrů pádloval rukama, což v kamenitém řečišti vřele nedoporučuji. Dále došlo na královské dělení skládačky, Pablo vyfasoval jako bonus i kus žerdi a pokračovali jsme dál v naději, že se konečně dostaneme k toužebně očekávaným rozlivům a WWII+. Místo toho mě pro mé neohrabané hrabání řeka vyvrhla na trčící klacek, což jsem napravoval trojnásobným eskymákem.

Agónii dalšího postupu jsem již dále neprotahoval a Petra s Beátou byly nemilosrdně vyhnány na břeh, neboť dosavadní charakter toku stále nedoznával změn. Zde se ukázalo, jak důležité je nepodcenit přípravu, neboť letmý pohled do Knowlese by ihned odhalil, že kýžená dva plus pro začátečníky - něco jako Sázava, začínala až v Plampinetu, kdežto děvčata nasedala ještě o kilometr výše. Ironií osudu jim tak po ujetí necelého kilometru k té vysněné dvojce chybělo asi 300 metrů, ale to už byly priority jiné. V první řadě dostat se s postupujícím večerem k autu, vrátit se pro děvčata a pak zpátky do kempu na pstroužka. Pablo s Marcelem si tiše hryzali ret, vzpomínali na své milované a přemýšleli, co Mokrejšovi provedou, jestli tam ty dvě pak nenajdou živé, zdravé a s otevřenou náručí. I my ostatní jsme pádlovali, seč nám síly stačily a kam až naše oči plíživé šero prohlédly. Z vody jsme lezli za soumraku a lehce vystydlá děvčata nabírali potmě, zato jsme pak vše náležitě oslavili už cestou za řevu Stounů a pod vlivem odpoledne zakoupeného vína. Do kempu jsme to stihli ještě před půlnocí, takže zbyl čas nejen na pstroužka, ale i na pěkný večírek.

Den pátý, odpočinkový, středa: Turistika

Teoretické splutí Romanche, čili velkohubé kecy a jinak nic, splachovadlo WWIV (WWV), vyšší střední voda

Den jsme strávili různě, trekováním po horách, na ferratách nebo jako ještěřice rozplácnuté na kameni. V zásadě bylo hlavně důležité psychicky a fyzicky si odpočinout před další dávkou pádlování.

Odpoledne jsme s Marcelem vztyčili plachtu od maminky, jež přehozena přes vlek a ukotvena k lodím vytvořila rozsáhlý prostor pro večírkování. Krátce poté skončily přeháňky a večírku, který se rozjel až do pozdních hodin, už nebránilo zhola nic.

Den šestý, čtvrtek: Guissane a Durance

Guissane - repete, Le Casset - Briancon, WWIII - WWIV, nižší voda

Inu, co dodat, zážitek vynikající, stejně jako před dvěma dny. Cestou Francesco v lese u řeky našel zmatenou Francouzku, kterou následně doprovodil do civilizace. Jinak jsme si řeku mohli užít o to víc, že jsme si pamatovali každý kámen a mohli si tak vše užít až do dna. Následoval přejezd ke spodní Durance spojený s nákupem.

Spodní Durance, Saint Clémente sur Durance - Rabioux (Chatearoux les Alpes), WWII, voda jako vždycky

Inu, inu, klasika z klasik nejklasičtějších. Možná někomu přijde divné, že se pokaždé rádi svezeme na tomto úseku, kde není prakticky nic než pár vracáků ve slalomce na začátku a pověstná vlna v Rabioux. Ale snad právě proto je tento úsek tak oblíbený, protože je to právě tím, že na něm nic není, ale než se člověk začne nudit, dojede do Rabioux. Ke slalomce nad parkovištěm je dobré dopádlovat kanálem, jež za tímto účelem vybudovali místní. Start byl pak poděkud zdržen tím, že některým přítomnost kanálu i slalomky unikla a tak si ji šli sjet poté, co ji už většina měla sfouknutou. Čekání si Ťutín vyplňoval tak, že trápil ostatní čekající ve vracáku a to buď přímo topením, nebo pokusy o znehodnocení otevřených piv říční vodou, jak se to ostatně povedlo i Francescovi, který s otevřeným pivem eskymoval, což se však následně negativně projevilo v chuťové rovině. Mezitím na slalomce z blíže nezjištěných příčin krysla Beáta.

Samotná plavba do Rabioux nezakládá na zásadní adrenalinové zážitky, což se ovšem příjezdem do Rabioux zásadně mění. Účastníci výpravy sice na vlnu upozorněni byli, ale co naplat. Málokdo si uvědomil, že vlna, která stojí za zmínku už sedm kilometrů předem, nebude ledajaká vlna. A tak se stalo, že po takřka klidné hladině a pár vlnkách naši milí neznalí nečekali, že se před nimi, ba pod nimi otevře chřtán pekelný zvící jámy olbřímích rozměrů, která vše co pojme důkladně proklepne. Zkrátka vlna v Rabioux není žádný domácí mazlík, takže když Beáta, Petra, Zuzka a Brejšín spadli do dva metry hluboké tlamy přes celou řeku, nebylo se příliš čemu divit, že nakonec svorně vyplavali.

Zato já jsem se na vlnu už těšil od začátku cesty a nadšeně jsme se s Robotem střídali v ping-pongu, který s námi vlna hrála. Předně bylo důležité se před vjezdem zhluboka nadechnout, neboť úvodní předpírka nedávala příliš prostoru k pravidelnému přísunu vzduchu. Pokud se zmítanému kajakáři podařilo loď alespoň částečně držet pod kontrolou (dá-li se o kontrole v tomto smyslu vůbec hovořit), dalo se již uvažovat o nadechnutí a případnému pokusu o provedení základních rodeových triků. Jak si kromě Robota vyzkoušeli i Marcel a Petr, větší lodě vlna držela vcelku ochotně. Zato s rodeovkou se příliš nemazala, což jsme si s Pablítem dostatečně užili při bleskových šrotwheelech a nejednom hlubokém výplachu. Nicméně na splašené vlně si člověk dokonale připomene, kde WW rodeo vzalo svůj název. Nakonec jsem z vlny vymáčkl nějaký ten flatspin a také různé neidentifikovatelné otočky, z nichž nejuznatelnější by byl pravděpodobně backloop. Vlna měla každopádně sílu, bez piva bych se jí asi bál :-D

Večer v roztomilém kempíku kousek od řeky jsme si užili zejména proto, že už jsme nemuseli nikam přejíždět a něco řešit, prostě pohoda k nezaplacení, navíc nebyl drahý.

Den sedmý, kritický, pátek: Guil

Vrchní Guil, Aiguilles - Chateau Queyras, WWIII, střední voda (cca 80cm)

Z kempu jsme vyjeli nalehko a vyrazili na Guil, oblíbený a vodácky velmi pěkný tok s mnoha různými úseky. Na klasickém čtyřkovém kusu do přehrady se nám nicméně zdálo, že to má vody až moc, což se ostatně víceméně potvrdilo u vodočtu, který ukazoval 80cm, čili vysokou vodu. Vyjma Ťutína, který pak byl na Guil nadržený několik dalších dní, než si jej konečně sjel, jsme se víceméně shodli, že to tu normálně vypadá jinak, a to tak, že velmi. Naopak se tím otevřela možnost splout horní soutěsku, která za obvyklého letního stavu nemívá vodu vůbec. Cestou ještě Robot mlsně obhlížel Trojskok, evidentně jetelný, leč pro drtivou většinu nepřijatelný.

Vrchní soutěsky naopak měly vodu ideální, což ocenily zejména Petra s Beátou, neboť slovy Knowlese se jedná o "good introduction to gorge paddling". Nezáživný úvod záhy přešel do pěkné trojky v malebné soutěsce obtížné tak akorát. Pro některé pohoda, pro jiné lahoda a pro jiné i výzva, každý si za slunného dne našel to své. Ba i nějaký ten hlodavec se urodil, zejména Beátina kryska se díky delšímu lovení lodi poněkud protáhla, a to i proto, že bylo Beátu potřeba přetáhnout na druhý břeh.

Když si pak krysku střihla i Petra a soutěska se již otevírala, chvilka nepozornosti připravila Janě nepěkný zážitek. Zbytečné zvrhnutí a smůla ji poslaly obličejem proti šutru, což skončilo velkou boulí a centimetrovou ránou na čele. Zatímco pak ostatní úsek dojeli a zbytek dne strávili na ferratě pod Chateau Queyras, Micros s Petrou nás laskavě doprovodili do Embrunské nemocnice, kde Janu prohlédli, zrentgenovali a zašili. Jak se časem ukázalo, největší újmu utrpěla na svém morálu, fyzické stopy po kameni již naštěstí zcela zmizely.

Po návratu do kempu jsem pak odpoledne strávil ve společnosti lahve svého oblíbeného bílého sladkého vína, tedy celkem asi tří kousků, což mi o mnoho hodin později přivodilo milosrdnou letargii a hluboký spánek.

Den osmý, sobota: Ubaye

Vrchní Ubaye, WWIII-, nižší voda

Po ranním balení a přejezdu na Guil jsme zjistili, že Guil má vody čím dál stejně, takže příliš nebylo nad čím přemýšlet a vyrazili jsme rovnou na Ubaye. V případě Francescova vozu jaksi "rovnou" nebylo přímo přímé - ba naopak, což se přičiněním Mokrejše stalo i v dodávce, naštěstí však včas odhaleno. Prostě navigátoři neměli svůj den. Vrchní úsek Ubaye přinesla krásné výhledy na okolní hory protkané spletí bunkrů a pevností, vody bylo přiměřeně málo, jak to známe, avšak narozdíl od praskání Innuenda v letech dávno minulých došlo jen k minimálním újmám zvícím krysku Petry.

Ubaye - Racecourse, WWIV, vyšší voda

Hned poté jsme vyrazili na úsek spodní, krásný a oblíbený Racecourse. Zde bylo již od pohledu vody více, a to o hodně. Však také jízda stála za to a právem se zařadila na čelní příčky hitparády sjetých řek. Pravda, v šedivém toku bylo obtížné najít správnou stopu, ale o to sportovnější zážitek si pak mohli všichni vychutnat. Vlny, válce, vlnoválce a žumpy, pěkné, velké, silné a v krásném údolí, jež končí skalní soutěskou pod Římským mostem. Všichni, co jeli, dorazili dolů nadšení, leč bylo též nutné dodat, že vcelku unavení, neboť přes všechnu krásu a parádu nabízeného toku je třeba vzpomenout i nezanedbatelné nároky na zdatnost pokušitelů.

Večer jsme zahájili bleskovým nákupem a protože se jednalo o večer rozlučkový, spěchali jsme co nejrychleji ke břehům jezera Serre Poncon, abychom se s těmi něšťastníky, kterým dovolená právě končila, mohli důkladně rozloučit. Kromě toho bylo potřeba oslavit Janino narozeniny a alespoň částečně jí tím nechat zapomenout na utrpěnou újmu.

Večírek se každopádně povedl, neboť kromě hojnosti vína bylo též plno grilovaného masa a dalších pochoutek. Jana dostala několik dortů s nesfouknutelnými svíčkami a zbytek večera pak uběhl při vyprávění zážitků uplynulého týdne, při němž se s každým hltem vína válce stávaly válcovitějšími, žumpy žumpovatějšími a každé vlně přibylo alespoň půl metru do všech stran. A tak to má být.

Den devátý, rozlučkový, neděle: Ubaye

Střední Ubaye, Les Thuiles - Le Martinet, WWIII, střední voda

Tento vcelku nenáročný úsek začal zdlouhavým obnášením jedné z prvních peřejek, kde byly protivně šprajcnuté klacky. Zatímco naše novicky zvolily pěší pochod, někteří odvážlivci jim na oplátku při sjíždění ukázali, že přenesení nebyl vyloženě špatný nápad. Blanka, tuším, kromě úhybných manévrů zvládla i eskymovat, naštěstí bez dalších dopadů. Komplikace se však nevyhnuly Zuzce, která si ještě v poslední den střihla krysku. Ačkoli tento úsek není vyloženě obtížný, kilometráž straší drsným pětkovým místem na konci. Žádné hrůzy se však nekonaly, naopak se ukázalo, že za aktuální vody bude příště možné jet se všemi zúčastněnými až téměř k dalšímu mostu. Ač bylo kritické místo zřejmě spláchnuto povodní, další plavba již byla cedulemi zakázána a do cíle jsme tedy došli kousek po svých. Jana mezitím od srdečných kuchařů smažících palačinky pro rafťáky jednu vydyndala, aby se následně mohla pěkně podělit.

Pak už ale definitivně nastalo loučení. Zuzka naposledy z Žáby zapila svůj prohřešek a ostatní zamáčkli slzu v oku, pohledem se rozloučili s řekou a objetím v dojetí loučili se i s námi zbylými.

A tak nás tam zůstala polovina. Deset statečných, kteří měli dva týdny dovolené. Jak v prachu mizela tři auta směrem ku Praze, nezbylo, než se zhluboka nadechnout a vydat se vstříc dalším dobrodružstvím a řekám.

Co se dělo následující týden počínaje nedělí odpoledne, o tom, jak jsme nejeli Verdon a naopak smahli pověstnou soutěsku Chateau Queyras, dali Guil a pokračovali dál přes hory, doly a řeky dalším týdnem domů, na to si tedy budete muset ještě počkat.